Vítejte v knihovně Třinácté komnaty
Úvahy
Zrovna mne něco napadlo. Ono křesťanské: Když tě někdo uhodí, nastav druhou tvář." nemůže to znamenat, abychom jim ukázali i naši druhou tvář – tu zlou a nenávistnou?
Zamysleli jste se někdy, proč se kočky neváží na člověka tak jako psi? Třeba mají ještě jiné pány než nás. Teď mluvím hlavně o kočkách z útulku. Mohou to být špióni nočních bytostí, elfů a lidí z říše víl. Přes den pozorují naše počínání a pak to na nás v noci nabonzujou. Sluhové dvou pánu.
Stal jsem se nočním tvorem. Noc mi přináší klid, podobám se kočkám. Dýchám noční vůni a dokonce i lépe vidím a hlavně slyším. Noc nikdy nemlčí, když vše ztichne něco se děje. Na svých nočních procházkách potkávám kočky a povídám si s nimi.
Stal jsem se bezcitným, nemiluji, nemám starosti ani svědomí. Mám jen svou ctižádost. Nebojím se, nemám strach ze smrti. Jsem svobodný, mohu si dělat, co chci. Nemám pocity závratného vzrušení z bolesti jiných, ale ani se jí nebráním použít.
Nikdo nemá právo zasahovat do suverenity druhého. Nemáme žádnou pravomoc diktovat druhému, co má či nemá dělat. Nemáme právo někoho soudit, od toho tu je vlastní svědomí. Pokud ho dotyčný nemá stejně náš trest bude vnímat jako něco nespravedlivého. Zatímco pokud svědomí má, pak ho bude trápit o to více, když mu prostě odpustíme. Nemáme právo někomu "pomáhat", tak jak to dělají Američané v Izraeli. Do cizích sporů nám opravdu nic není. Můžeme pomoci, ale jen pokud nás o to požádají. Nemáme právo někoho nutit, aby nám pomáhal, můžeme ho jen o pomoc požádat. Pokud odmítne, musíme si pomoci sami. Nikdo nemá právo za nás rozhodovat, pokud se nesvěříme do jeho péče a nedáme mu nad námi moc. S mocí rostou možnosti, ale i odpovědnost. Ten, kdo za někoho nese zodpovědnost,musí jednat v jeho prospěch ne naopak. Pokud ta osoba začne být za sebe sama odpovědná, musí jí dát volnost, i kdyby věděl, že si nabije hubu. Nesvěřil jsem se státu do péče, jsem odpovědný sám za sebe. Přiznávám toužím mít moc, ale nejsem si jist, že vládnu potřebnou zodpovědností. Američané jsou jako malé děti, pořád si hrají na válku. Jejich smůla je v tom, že Afgánci válkou žijí, oni se pro válku narodili, pro ně to není hra, pro ně je to život sám. Američanům o nic nejde, Izraelcům a Palestincům jde o všechno. Amerika padne svou vlastní vinou.
V existenci reinkarnace je víra v předky naprosto zbytečná. Důvody jsou prosté. Modlíme-li se ke svému předku, abychom získali dobrý post v životě posmrtném, a on je již převtělen, pak nám zákonitě nemůže takovouto věc zajistit. To se týká i požadavků k získání světské moci. Tím nechci říct, že by člověk neměl mít úctu ke svým předkům. Nicméně můžete mít úctu k někomu, koho vlastně neznáte? A je nutné milovat někoho jen proto, že je to váš bratr, strýc nebo babička? Musíte milovat svou matku je proto, že vás porodila? Ale musíte mít k lásce nebo nenávisti vůbec nějaký důvod?
Dvojí život
Dala by se vymyslet alternativní osobnost člověka tak, aby dotyčný mohl přeskakovat z jedné na druhou? Mohly by tyto osoby jednoho člověka reagovat různě na stejnou situaci? Mohli by mít i jiné zájmy, milovat jinou osobu? Další zajímavou otázkou je to, zda-li zůstane dotyčný duševně zdravý.
Pokud pochopím, jak funguje mé tělo – většinu jeho principů a také principy své duše a tedy sebe sama, mohl bych sám sebe zdokonalit na nadlidskou úroveň? Mohl bych například dosáhnout obrovské síly nebo neuvěřitelné rychlosti? Dokázal bych se zahřát natolik, abych nepociťoval chlad ani při –20°C? Napadl mě i způsob, jak toho dosáhnout. Podle všeho by stačilo vnitřně pozorovat své tělesné a duševní pochody a procesy, následně jim porozumět a naučit se je v konečné fázi ovládat.
Co je peklo?
Kdyby existovalo PEKLO, jaké by bylo? Představa pekelných muk by měla být pro všechny úděsná, ale je opravdu čeho se bát? Kdyby se jednalo o fyzickou bolest, ztratilo by peklo brzy svůj smysl, protože na bolest si člověk rychle zvykne, jeho smysly se časem otupí. Stejně tak to dopadne i s bolestí psychickou a citovou.
Člověku jsou dány čtyři možnosti, jak se vyrovnat s peklem:
1) prostě si zvykne
2) najde si svůj malý ráj ve vzpomínkách na pozemské bytí
3) zešílí (ale i potom ztrácí peklo svůj smysl, protože se může stát, že dotyčného začne jeho utrpení těšit)
4) dotyčný se vzbouří a projde peklem svou svatou křížovou výpravou
V posledním případě by takový jedinec vyšel natolik zocelen, že by ho lidské neštěstí pranic nedojímalo.
Zajímavou možností pro peklo je nuda – možnost, kdy by se dotyčný samou nudou uhryzal. Další možností je ponížení a opovržení, ale i zde má člověk tendenci sebrat zbytky své hrdosti a cti, kterou pak vší silou obrátí proti svému utlačovateli.
Vraťme se však k fyzickému utrpení. K tomu, aby bylo účinné, je zapotřebí neustálé mazání paměti, kdykoli se bolest stává zvykem. Člověk si nesmí na bolest zvyknout. Dejme tomu, že by jste byl odsouzen k věčnému utrpení v pekelném ohni. Celý dlouhý čas cítíte, jak se na vás škvaří kůže, jak vám odpadává maso a kosti se mění v prach, ale stále jste při vědomí. Není vám dána ani možnost zešílet. Celé tělo se neustále regeneruje, aby sis mohl bolest užívat znovu a znovu. Jak sem již napsal, není ti dána možnost zešílet a ty zažíváš nová muka, kdy toužíš po laskavé náruči vyšinutí mysli. A pak se něco zlomí a ty už ten oheň nepociťuješ tak strašně, zvykl sis. V takové chvíli ti vymažou paměť, ale zbaví tě jen vzpomínek na utrpení, aby jsi mohl porovnávat. Celý cyklus tak začíná nanovo.
Zajímavou možností je nechat člověka prožívat zdánlivě příjemný život a prokládat ho šílenými vizemi. Vyvolat pocit paranoii, manželka je krutá příšera, děti ho noc co noc vraždí a on se každé ráno budí do své spořádané rodiny a celý cyklu, který se mimochodem neustále opakuje v časové smyčce, začíná nanovo. Můžete vyvraždit rodinu, ale je vám to prd platné, protože ráno tu bude znovu.
Nejzajímavějším modelem pekla je něco na způsob filmu Kostka, vysadíme jedince v bludišti a ať si hledá cestu. Opravdu pekelní by bylo, kdyby cesta neexistovala, nebo ho rovnou přivedla do ještě extrémnějšího a nebezpečnějšího bludiště. Hříšná duše bloudí a čelí nástrahám, slabí se zhroutí a silní se stávají silnějšími. Ze silných jedinců se tak stávají vyšší bytosti, které už peklo nemůže zadržet.
Kočičí ženy aneb femme fatale
Jsou na světě ženy, které svou ženskost kolem sebe přímo šíří a z nás mužů tak dělají slintající voly. Vznáší se kolem nich aura bezbrannosti, která se snoubí s jejich kočičím půvabem. Jsou to dokonalé manipulátorky, stačí jim kývnout prstem a muž udělá přesně to, po čem jeho "bohyně" touží. Nemají potřebu nás nějak svádět, dělají to zcela přirozeně každým svým pohybem. Pokud se kočičí žena usměje, každý muž v místnosti, který její úsměv zahlédl, si myslí, že to bylo právě na něj. Nejhorší na tom je, že mohou kdykoli vstát a s klidným srdcem odejít. Ony vás totiž nesváděly, to jste jen podlehli klamnému dojmu.
Tyto nadženy sezdají být velmi křehké, zranitelné, ale je to jen maska. Ve skutečnosti jsou to dračice, které si s vámi hrají jako kočka s myší. Neustále je někdo obletuje. Mají zástupy ctitelů a přestože každému z nich dávají naději, nezíská je ani jeden z nich. Toho jsou schopni jen takový muži, kteří o ně nejeví zájem.
Přiznám se, mám strach z těchto žen, pokouším se uniknout jejich kouzlu a přesto velmi lehce lámou můj odpor. Vím, že jsou to mrchy, které se mnou i proti mé vůli manipulují a kterým na světě není rovno. A tohle myslím jako kompliment. Přesto však neustále podléhám své fascinaci těmito bytostmi, které mohou být právem zvány dcery Venuše.
Za svůj život jsem jich potkal nejméně sedm a přestože tři z nich nebyly můj typ, přesto mě bodal osten žárlivosti a závisti, že jsem to nemohl být já, kdo seděl vedle nich a bavil je.
STAČÍ JEN VŮLE ŽÍT A KONAT ZÁZRAKY!
Skoro zenová pohádka...
Šel jsem po ulici a trápil měl vřed na ruce, nemohl jsem ho vymáčknout, má druhá ruka byla příliž neobratná. Prosil jsem lidi, aby mi pomohli, ale každý se štítil. Až jeden muž mi pomohl.
O pár let později jsem potkal toho muže, byl starý a chtěl po mě pomoc. "Pomoz mi prosím." prosil úpěnlivě. "Proč?" otázal jsem se. "Nemohu to udělat sám."
Zabil jsem tedy toho muže.
nejvíce svoboden jsem, když kradu
Proč se lidé cítí nejvíce volní ve chvílích, kdy činí něco nepravého?
Bílá je rasou ožralů, žlutá je rasou opiových duší a černá je rasou křepčících šílenců. Nu což, každý se dostáváme k bohu jinak.
Není na světě dostatek vody
V bolestech se zmítám, hořím....
Západní společnost. Co je to za společnost, kde i Slunce raději zajde.
Kainovi děti
(Protož nyní zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé. Když budeš dělai zemi, nebude více vydávati moci své tobě; tulákem a běhounem budeš na zemi. I M. 4.11,12.
Zajisté kdo by koli zabil Kaina , nad tím sedminásobně mstěno bude. Pročež vložil Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej koli nalezl. I M. 4.15)
Po světě chodí lidé, kteří jsou nějak označení - prokletí. Na některé z nich sedají ustavičně mouchy, někteří jsou bacilonosiči, aniž by nakazili sami sebe. Jiní mají smůlu v lásce a každý, do kterého se zamilují, je začne postupně nenávidět. Jsou lidé, kteří, když chtějí pomoct, situaci ještě zhorší... Kainovi děti. Jedni z nich propadají záchvatům zlosti, jiní záchvatům melancholie. Všechno na ně platí tak nějak obráceně. Když jim přeběhne přes cestu černá kočka, mají celý den štěstí. Šlápnutí na praskliny v asfaltu jim dodává do žil novou mízu. Jsou prokletí, démoni s lidskou duší.
Každý z nich má na tomhle světě nějakou úlohu. Tak například poddruh Bacilonosiči. Kde si myslíte, že se berou nemoci? Ve středověku je upalovali. Teď si chodí volně světem a roznášejí kolem sebe bacily, aniž by sami byli postiženi projevem své choroby. Dalším zajímavým poddruhem jsou "zlejšové", kteří rozsévají nesváry, kamkoli vkročí. Prostě zažehnou ten malý plamínek hněvu v člověku a pak už to nechají na něm, aby rozpoutal hospodskou rvačku nebo mezinárodní konflikt. Podle čeho je poznáte? Sami občas propadají neovladatelným záchvěvům krutosti. Psychičtí upíři. To jsou další z Kainových dětí. Pouhou svou přítomností z vás vysají všechnu energii. A to ještě nejsou všichni...
Nemusí však hrát vyloženě špatné role ve světovém dění, jsou to spíše tragické existence, které mají potřebu bojovat proti svému prokletí. Většinou však ztrácejí kontrolu nad svým "darem" a pak se stávají neštěstí. Každý z nich má také nějakou výjimečnou vlastnost, která ho chrání. Bacilonosiči bývají většinou velmi charismatičtí, zlejšové postrádají svědomí, jsou velmi přizpůsobivý a nenápadní a psychičtí upíři kolem sebe mají takovou auru, že jim prostě musíte pomoci, jinak si připadáte jako naprostí bezcitové.
Jistě se teď ptáte, jak poznat Kainovo dítě. Velmi těžko. Neexistuje žádný určitý způsob. Prostě se to musí vycítit. Možná, že spolužák, kterého jste se jako děti stranili a nevěděli proč, byl právě Kainovým dítětem. Děti jsou obzvlášť citlivé na projevy jejich aury stejně jako kočky. Možná na někoho neustále štěkají psy, nebo na něj prskají kočky. Elektrické spotřebiče přestávají fungovat nebo jim naopak dávají ránu. Občas při náhlém hnutí aury zhasne poblíž takového člověka pouliční lampa. Možná na něj nereaguje fotobuňka. Kdo ví, co sebou nese Znamení Kaina. Ani samo Kainovo dítě nemusí vědět, že si sebou nese prokletí. Někteří prostě ví, že jsou jiní, ostatní na to nepříjdou.