Vítejte v knihovně Třinácté komnaty

Muž z pekla

I. Gestapo

Z celého svého života si pamatuji na hodinu přesně jen dvě události a obě jsou spojené s krajně nepříjemnými pocity. Celé mé ostatní bytí je jen chaotická směs vzpomínek, citů, snů a zkušeností, které pro dnes nemají větší hodnotu než vzpomínka na druhou lásku. Už ani nevím, jaké měla vlasy nebo jak se jmenovala. Ale i tak si jich cením.
V únoru 1944, bylo to tuším v sobotu, v šest hodin ráno někdo zaklepal na dveře mého bytu a Klára šla otevřít. "Je v ložnici." Tři slova. Jenom tři slova. Znějí tak nevině, že? A přesto to byla slova zrady. Slova, která mne odsoudila k smrti a udělala ze mne to, čím jsem. Přišla si pro mne. Geheim Staat Polizei – Gestapo. Prohledali byt (Samozřejmě nic nenašli, nebyl jsem takový hlupák, abych si opravdu důležité věci schovával v pronajatém bytě. Měl sem ve městě tři tajné schránky s falešnými doklady, penězi a jiným ilegálním zbožím), ale bylo vidět, že jdou najisto. Ale i tak si mne odvedli.
Udělal jsem chybu, začátečnickou chybu. Polevil jsem v ostražitosti a teď se mi to vymstilo. Hlavou se mi hnala vzpomínka na tu noc, před třemi dny, kdy u mne Klára našla revolver a obálku s fotkou dr. Grünfelda a značnou sumou peněz. Musela mne udat ona. V duchu jsem si nadával do idiotů, kreténů a totálních hovad. Ale stejně na mne nic neměli, neexistoval žádný důkaz.
Jenže v té době žádný důkaz nepotřebovali, stačilo, aby tě obvinili z účasti na atentátu na Heidricha a už si ti prohnali kulku hlavou. Dá se říct, že jsem měl štěstí. Potřebovali mne vyslechnout. Přiznání si vynutili, ale Grünfelda se o mne zřejmě zajímal. A tak místo ke zdi jsem byl odvezen do sběrného tábora v Osvětimi.
Koncentrační tábor. Už jen tyhle dvě samotná slova nahánějí hrůzu, že? Nenáviděl jsem to tam a už po prvním týdnu bych byl nejraději dostal kulku.Vzpomínám si, jak nás tam přivezli. Nechali nás nastoupit do řady a jeden jediný člověk rozhodoval o tom, kdo bude žít o chvíli déle než ty méně šťastní – jinými slovy, kdo bude trpět a koho rovnou oddělají. Tím jediným, kdo měl náš osud v hrsti, nebyla žádná vyšší síla, ale doktor Grünfeld. Přesně tomu se asi říká ironie. Tohoto netvora jsem měl zabít a místo toho on rozhodoval o mém životě. Stál jsem tam a díval mu zpříma do očí, protože jsem věděl, že nemám, co ztratit.
"Recht." Vpravo. Smál se mi, určitě se mi smál. To totiž znamenalo, že se mnou ještě neskončil. Jinými slovy budu žít, aby mne mohl mučit. Žena vedle mne byla těhotná a bylo to na ní vidět. Bez znalostí medicíny bych řekl, že byla tak v osmém měsíci. To znamenalo, že je už předem odsouzena k záhubě. Koncentrační tábory nejsou pro těhotné. Dva vojáci se jí chopili a před našima očima ji popravili. Tělo hodili do příkopu.
"Přineste mu lopatu." Grünfled se na mě díval a nepřestával se usmívat: "Bude kopat hrob."
Tak a je to tady. Vykopu si hrob a oni mne taky proženou kulku hlavou. Ale nebylo to tak. Kopal jsem hroby jiným. Stal se ze mne jeho osobní hrobník.

Bydleli jsme jako slepice. Deset lidí na jedné pryčně, kterou jste mohli s trochou sarkasmu nazývat "postelí". Když se při spánku někdo pohnul, cítili to všichni ostatní. Zhubli jsme, šíleně jsme zhubli. Dělali na nás pokusy, v pecích stále hořelo a z komínů stoupal štiplavý, mastný dým, jak nás každou chvíli někdo opustil na věčnost. Někdy jsem zahrabával popel, jindy mrtvoly.
Grünfeld byl sadistický prase, co se doslova koupalo v bolesti jiných. Spal s židovskými mladíky. Většina z nich byla mučena a poprava, kterou na nich ráno vykonal, pro ně znamenala konec utrpení. Nechával mne odklízet těla.Viděl v tom jakousi zvrácenou spravedlnost, měl sem odklidit jeho, tak teď budu uklízet po něm. S oblibou mi říkal, že mi vlastně zachránil život: "Beze mne bys tu nebyl, pse."
Měl svůj vlastní malý hřbitov "zvířátek". Tak říkal místu, kam jsem zakopával zmasakrovaná těla jeho nedobrovolných milenců.
"Řeknu ti, pse, včera sme si s Eliášem pořádně zařádili (Eliáš byl sedmnáctiletý židovský mladík, kterého Grünfeld jako jediného nezabil, naopak ho nutil, aby se na jeho zvěrstvech podílel. Měl štěstí, že nebyl na našem baráku, jinak bychom si ho už dávno podali.), divil by ses, jak dokáže rozpohybovat svoje boky, když ho přes ně vezmeš bičíkem." Olízl si rty a sledoval, jak kopu další hrob. Hlaveň svého kulometu ze mne ani na okamžik nespustil a vyprávěl mi, jak s Eliášem připoutali toho nebožáka, kterého právě pohřbívám, ke zdi a bičovali řetězy.
"Vzdychal jako děvka. Mě bys ho vidět. Řekl bych, že se mu to líbilo. Rozdali sme si to spolu v krvi toho kluka."
Zvedl se mi žaludek a měl jsem co dělat, abych mu nepoblil ty nalakovaný holiny. Klukovi, kterého jsem pohřbíval nemohlo být víc než třináct a jeho záda rány řetězem změnily na krvavou kaši. Musel zemřít už v noci. Ani popravy se nedožil. Však já se ti pomstím ty hajzle.

Byl jsem tam už šest měsíců a spoluvězni mi neřekli jinak než Hrobník. Vyhýbali se mi, nemluvili se mnou a mě to tak vyhovovalo. Prý sem přinášel smůlu. Nejspíš měli pravdu, protože tou dobou přivezli do koncentráku Kláru. Tehdy sem se dozvěděl, že mě vlastně udala poloviční židovka. Pokoušela se se mnou udobřit, najít u mne ochranu, ale už jsem s ní nechtěl nic mít.
O týden později jsem zakopával její tělo – tedy spíš to, co z něj zbylo, na hřbitově "zvířátek". Doktor kvůli mě udělal výjimku a místo s mladým chlapcem si pohrál s dospělou ženou. Když mi vyprávěl, jak ji znásilňovali a jak přitom křičela (podle jeho slov blahem), skoro se samou radostí zalykal. Nevynechal jediný detail. Ubičovali ji devítiocasou kočkou. Úplně ji roztrhali záda a odhalili tak žebra. Tehdy se ve mne něco nadobro zlomilo a já se rozhodl, že už opravdu nemám co ztratit. Rozhodl jsem se pomstít.
Na konci července jsem Eliášovi vykopal hrob. Našli ho ležet v jednom skladišti, celé jeho tělo bylo pokryto modřinami. Zeď byla vymalovaná jeho mozkem. Nenašli žádnou stopu a tak postříleli celou jeho směnu. Toho, kdo ho zabil, stejně nedostali. To vím jistě. Pohřbil jsem už dost židů, ale nikdy mi nebylo do zpěvu, až teď. Grünfeld za celou dobu neprohodil ani slovo. Viděl jsem na něm, že i on ví, že vraha nedostali. Byl zdrcený.
Tentokrát sem se na něj usmál já: "Chápu, jak se cítíte, také sem přišel o někoho, na kom mi záleželo. Slyšel jsem, že se prý málem udusil roubíkem, protože se pozvracel, když ho mlátili."
Tím sem se odsoudil k smrti. Neřekl ani slovo, ale z jeho ledových očích bylo jasně cítit, jak moc mě nenávidí. Poznal jsem, že jsem ho zranil, ne jeho city, ale jeho pýchu, někdo mu rozbil jeho oblíbenou hračku na místě, kde se cítil svrchovaným vládcem.
Přestal jsem ho bavit.