| Home | Obrazárna | Próza | Dračí Doupě | World of Darkness |
" Musíš to udělat."
" Zbláznil jsi se, ty vážně chceš, abych jim řekl, kde tě najdou? To by byla zrada!"
" Ano, přesně to chci – abys mne zradil."
" Proboha. Proč?"
" Blíží se den Rozhodnutí, můj otec chce vznést rozsudek nad těmi, které miluji. Nikdo neunikne jeho hněvu."
" Tak se udej sám, vzdej se Římanům!"
" Ne, to musíš udělat ty, lid by to nepochopil."
" Ale proč zrovna já?"
" Ze všech mých žáků, tě mám nejraději, nejvíce důvěřuji právě tobě. Myslím, že jedině ty jsi dostatečně silný nést případný trest. No možná ještě Petr. Ne, musíš to být ty."
" Trest?"
" Otec by se mohl chtít pomstít."
" No je to čím dál lepší, co přijde pak věčné zatracení ?!"
" Možná? (ten uklidňující úsměv.) Udělej to pro mne."
" To po mne nemůže nikdo chtít. Ani ty ne."
" Tak to udělej pro Lid. Víš přece, co se stane, když se někdo neobětuje."
" Tohle ti nikdy neodpustím."
" Díky příteli." Na odchodu se ještě jednou otočil: " O tomhle rozhovoru se nesmí nikdo dozvědět. Sbohem." Vysoký dlouhovlasý muž s pevným, pronikavým, ale zároveň uklidňujícím pohledem opustil pahorek. Zanechal svého přítele – zrzka pevného těla sedět zdrceného ve stínu olivovníku. Trvalo dlouho než mladý muž vstal a zamířil k městské bráně …..
" Zrádče, tvoje odměna." Říman vhodil na stůl váček s penězi. Tvářil se opovržlivě a nadřazeně, jako bych mu svým činem potvrdil, co už dávno věděl, že všichni mého rodu jsou špinavá zrádná rasa. Cítil jsem nechuť z jeho očí, žádný vděk zato, že jsem mu usnadnil práci, že jsem vyřešil ten palčivý problém. Ani jsem se mu nedivil, ale i přesto to trochu zamrzelo.
" Nedělal jsem to kvůli penězům."
" Co tedy chceš? Ženu? Dům? Pozemky?"
" Nic z toho."
" Vážně?" V jeho očích jsem viděl náhlý záblesk zájmu. "Proč jsi to teda udělal?"
" Bylo to něco osobního, pomoc příteli."
Zasmál se oplzlým chrapotem, zřejmě mne nepochopil. " Vy Židé jste divní. Stejně si ty peníze vezmi, zasloužíš si je. Navíc bych mohl mít potíže."
Znechuceně jsem strčil měšec do tuniky a vyšel z místnosti. Na odchodu jsem zaslechl něco o sviních a zkurvysynech …..
Mistrova slova se začala naplňovat. Probouzel jsem se z nočních můr tak strašných, že jsem málem zešílel. Pod tíhou svědomí jsem přes větev přehodil provaz a oběsil se. Doufal jsem, že to tím pro mne skončí, byl to však začátek mé poutě. Na několik okamžiků jsem se pohyboval rájem a pak jsem byl vyvržen zpět do života. Samotný Bůh se ode mne odvrátil. Od té doby nemohu zemřít, už nikdy se mé nohy nedotknou trávy Rajské zahrady, rty neokusí jejích plodů a tváře neovane prapůvodní vánek. Stále vidím bránu a svět duchů, ale už nikdy do něj nebudu moci vkročit. Nestárnu, má tvář se změnila – hlavně oči. Jsou bez výrazu skoro mrtvé, neodráží okolní svět.
První dvě staletí byly znamením objevů. Pak přišla samota. Zprvu jsem nevnímal, že moji blízcí a přátelé odcházejí Branou. Pak jednou nebyl už nikdo, kdo by mne držel v těžkých chvílích, a já ani nebyl schopen plakat na jejich hrobech. Často jsem cestoval. V Číně jsem byl dlouhá léta samurajem, v Evropě rytířem. Osvobozoval jsem boží hrob v křižáckých výpravách, ale nikdy jsem se nedostal až k němu. V šestnáctém století mi na hranici upálili ženu. Byla neuvěřitelně krásná a navíc čarodějka. Přijel jsem příliš pozdě. V sedmnáctém století jsem potkal Kainovy potomky – upíry, bytosti jež byly stejně jako já v Jeho nemilosti. S jednou z nich jsem začal žít. Vnesla do mých nocí světlo. Trvalo to jen sto padesát let, pak zvolila dobrovolný odchod do míst, kam jsem ji nemohl následovat.
Bavím se, čím se dá. Hodně cestuji, občas lidem pomáhám, občas škodím – podle nálady. Byl jsem vládcem, rytířem, vrahem i žebrákem. Poslední dobou se zajímám o vědu. Svou zemi jsem už nikdy nenavštívil. Je v mých vzpomínkách. Stále se budím z nočních můr, stále Ho vidím, jak tam visí. Čekám až se vrátí Spasitel. Jsem Jidáš – Zrádce, dvanáctý apoštol a hledám cestičku do Ráje.
Lidé touží po věčném životě, my nesmrtelní - po smrti.