Vítejte v knihovně Třinácté komnaty
Genesis
Svatý otče, odpusťte mi, zhřešil jsem
Modlete se za spásu mojí duše
Mé hříchy dosud nespatřila zem
A má slova omluv zní tak suše.
V den první jsem zapálil noční nebe
Jasný plamen spálil na prach mé naděje a sny
Zavrhl jsem vše, na čem záleží, a hlavně sebe
Pekelná muka teď provází mé dny
Světlo hnusné do mých očí bodá
A mým vyprahlým ústúm chybí voda.
V den druhý jsem stvořil moře žalu
A rozdělil ho, aby vznikla z beznaděje země
Zasel jsem do ní rostliny zmaru
A zaléval je bolestí, aby vykvetlo to sémě
Země má je planá, samý koukol a bodláčí
Chůze po ní pálí a rány, ty se hojit nestačí.
Třetí den byl opět ve znamení hříchu
Mé hvězdy svítí rudě, jak oči hladové to zvěře
V procesu tvoření já splodil paní Pýchu
Bodá mne do spánků, jak trny jedovatého keře
Marně chci vykřičet tu bolest, všechen svůj hněv
Ale můj hlas zní tak cize, spíš jen jak obscéní zpěv.
Zločin Smilstvo jsem spáchal čtvrtý den
Děsivá stvoření se prohání po pláních, co se válí v šeru
A zrnky zmaru zaplavil jsem svojí zem
Namísto ctností a božských rysů prostých hněvu
Smilnil jsem s myšlenkami nečistými a s marností
A teď za to všechno pykám opojen zvrácenou radostí.
Pátý den se zrůdy po zemi plazí
Aby očernily zbytky mé sebeúcty
Vřískají, množí se a hynou nazí
Na jejich místo však nastupují tucty
Skončil jsem s tvorbou téhle odporné zvířeny
A z mého lidství a svědomí zbyly jen ozvěny.
Šestý den jsem spáchal vraždu svého bytí
Ach, kam poděla se nevinnost mého mládí
Všechny své sny jsem svázal černou nití
Z mého já se stala bytost, co má oči hadí
Ze všech krásných vzpomínek zbyl přelud pouhý
Proč mne opustily všechny mé vznešené touhy?
Sedmý den je nyní, pro boha to byl klid
Můj duch je plný beznaděje
Trochu víry a mír v duši chtěl bych mít
K apokalypse můj život spěje
A tak mnichu zažehni za mě svíčku – ten čistý plamen
Ať dojdu konečného klidu dřív, než bude se mnou ámen.