| Home | Obrazárna | Próza | Dračí Doupě | World of Darkness |
Jméno: Viktor Fugarada
Přezdívka:Světlonoš
Povolání: Polykač ohně, Žhář
Historie postavy:
Narodil se v létě zhruba před jedna třiceti lety na cestě z jedné vesnice do druhé. Jeho matka byla hadí ženou. Byla neuvěřitelně ohebná a překrásná. Byl jejím druhým dítětem a stejně jako u jeho bratra, ani nevěděla, kdo je Viktorovým otcem. Teď žila s medvědářem. Kromě bratra měl ještě mladší sestru. Jeho rodina žila v maringotce a patřila do malé kočovné společnosti. Pár akrobatů, vrhač nožů, věštkyně, tanečnice a bardka, lamželezo, provazochodci a polykač ohně. To byla jeho rodina.
V mládí ho učili různým akrobatickým kouskům, ale nikdy nebyl tak dobrý jako ostatní. Daleko víc ho přitahoval oheň. Snad proto trávil čím dál víc času s tím podivínským Polykačem (jehož prací bylo kromě tesařiny pro společnost, i vystupování jako polykač ohně, odtud ta přezdívka). Ten zprvu kluka učit nechtěl, ale nakonec podlehl nátlaku. Ve chvíli, kdy se dostal do puberty, Viktora totiž začali poslouchat plameny. On naslouchal jejich šepotu a za to je mohl utvářet a měnit jejich podobu. Zprvu to byla jen barva, ale později v nich dokázal vytvořit i obrazce, zvětšovat nebo zmenšovat plameny a v dospělosti je i vrhat vzduchem a přemisťovat v prostoru (například z nich kolem sebe vytvořit kruh). Potíž byla v tom, že když se rozhněval, vymykala se mu tato schopnost kontrole a už ve čtrnácti skoro vypálil rodinou maringotku.
Když mu bylo devatenáct, postihla celou kočovnou společnost krutá rána. Z toho, co začalo jako slabost, se vyklubal mor. Jediní dva lidé, kteří přežili, byli Polykač (protože už jednou mor měl a byl imunní) a Viktor (který se z něj dostal právě díky Polykačovi). Spolu pak táhli od vesnice k vesnici a živili se podvody a krádežemi. Nakonec se ale jejich cesty rozešly. Viktorovi vadila Polykačova přílišná opatrnost a Polykačovi zase Viktorovy sklony k výbuchům hněvu, které často přerůstaly v nekontrolovatelné požáry.
Viktor odešel do velkého města, kde se živil tím, co uměl nejlépe. Pro jednu nejmenovanou zločineckou organizaci zakládal "kontrolované" požáry u lidí, kteří odmítali platit "pojištění". Žil si docela dobře, pořídil si malý byt a měl i pěknou přítelkyni. Jeho vznětlivá povaha se však projevovala čím dál víc. A tak se častěji stávalo, že shořelo i to, co shořet nemělo. Organizace ho začala považovat za přítěž a pokusila se ho zbavit. Jenže najatý vrah nebyl místní a tak to prostě podělal. Místo Viktora zabil jeho milenku a ten na oplátku zabil jeho. Té noci shořela skoro půlka čtvrtě, ve které Viktor žil. Fogarada zmizel. Bylo po něm vyhlášeno pátrání. Na útěku stihl podpálit dvě vesnice. Nakonec ho "spravedlnost" dostala. Ve vězení skončil právě díky jednomu ze svých pověstných výbuchů hněvu.
Tehdy mu došlo, že se sebou musí něco dělat, že život není jen o přežívání ze dne na den. Ve vězení se na radu kněze ponořil do meditací... Ty mu pomohly lépe zvládnout schopnost ovládání ohně pouhou myšlenkou. Po šesti měsících ve vězení použil své zlepšené schopnosti k útěku. Spálil při něm tři strážníky na prach. Na svobodě si toho moc neužil. Chytli ho po necelém měsíci v jednom bordelu a poslali na Ostrov Zapomění.
Na Ostrově se snažil vytvořit reputaci drsného muže, kterého není radno provokovat.
Viktor je na ostrově Zapomnění jen krátce. Sotva 13 měsíců. Dostal se sem za vypálení nespočtu domácností, dvou vesnic a čtvrtě v jednom větším městě. Seděl asi 6 měsíců v normálním vězení, pak jim vzal roha a spálil přitom tři strážníky na prach. Tím byl prohlášen za příliž nebezpečného a odsouzen k pobytu v Zapomnění.
Už od začátku jeho pobytu bylo jasné, že se jedná o samotáře. Stranil se ostatních vězňů, snažil se nedělat problémy, neupozorňovat na sebe a moc toho nenamluvil. Obklopovala ho aura šílenství a tak ho po několika počátečních nedorozuměních ostatní vězni většinou nechávali na pokoji.
Ano. Bylo tu pár konfliktů s ostatními vězni. V první souboji dostal pořádný nářez, ale nebylo divu, stalo se to krátce po jeho příjezdu, nestačil se pořádně rozkoukat a už narušil území jedné z místních part. Od té doby si raději dával bacha a neopouštěl v ostražitosti. Několik vězňů se po něm rozhodlo šlapat, ostatně nevypadal moc silně a další sluha se vždycky hodí. Ale na to už byl Viktor připravený, když se mu nepodařilo zavčasu zmizet, vyřídil si to s nimi rychle a hodně krutě. Naoko se podřídil, pak postupně jeden po druhém začali umírat. Většinu z nich našli udušené a nebylo to na koho hodit, žádné stopy. Toho posledního našli s rozdrcenými koleny a zápěstími, řekl, že mu to udělal právě Viktor. Někde se mu prý podařilo najít šutr. Předposlední útočník, který ho podcenil, nepočítal s jeho obratností. Nebyl ho schopný zasáhnout nebo chytit (natož udržet) Viktor mu neustále uhýbal, tady přemet, tam hvězda, tuhle mu zase podklouzl pod rukou... (Jak Viktor později sám přiznal, vyrostl v komediantské rodině, kde dělal akrobata a polykače ohně. A komedianti se musejí umět ohánět.) ...s každým úhybem mu on sám zasadil ránu a to většinou na bolestivá místa, pak se mu dostal za záda a přetáhl ho šutrem pěkně přes spánek. Vězeň lehl a u nevstal, Viktora však zdá se podlehl nějakému záchvatu zuřivosti a mlátil ho kamenem do hlavy tak dlouho, dokud po podlaze netekl mozek. S krutým úsměvem pak vstal a zeptal se, jestli si to chce ještě někdo vyzkoušet. A tak ho většina vězňů nechává na pokoji.
Před třemi měsíci se ho pokusil nějaký nováček přesvědčit, že to místo na spaní bude od nynějška patřit jemu. Začala rvačka, při které mu Viktor nejdřív uhryzl ucho a pak ho uškrtil. Tím si získal pověst, že se žádným uzurpátorem párat nebude.
Před měsícem se však Viktorovo chování změnilo. Jeho opatrnost jakoby přerostla v paranoiu a je ještě málomluvnější než dřív. Oči mu neustále těkají ze strany na stranu. Často hovoří sám se sebou. Náhodní posluchači tvrdí, že vypráví něco o očistném ohni, a zlý jazykové tvrdí, že se dočista zbláznil. Občas se z ničeho nic zasměje, neustále si tře ruce o sebe a protahuje prsty. Taky hodně cvičí akrobatické prvky, jako jsou salta, hvězdy, přemety a jiné věci. Udržuje se ve formě a posiluje. Když se mu podaří ulomit ze skály kámen, rychle se stáhne do kouta a začne ho opracovávat. Své výrobky pak směňuje za různé "výhody", jako je lepší místo na spaní, kousek látky, jídlo navíc a podobně. Vypadá to, jako by se na něco připravoval. Možná to souvisí s nadcházejícím výběrem osob, co půjdou do labyrintu. Kdo ví.
Vzhled:
Viktor je atletické postavy střední velikosti. Jeho tělo je spíše šlachovité než svalnaté a o jeho ohebnosti se už mnozí přesvědčili. Jeho štíhlost hraničí s vyzáblostí. Drží se zpříma a v jeho postoji se odráží naděje nebo snad víra, že se stane zázrak a on se odsud dostane. Na rukou má jizvy a na zádech branding, který ztvárňuje salamandra. Tvář nemá žádné výrazné rysy, kromě velkého, špičaté nosu ve tvaru skoby. Na čele se mu začínají dělat vrásky a kouty, ostatně už přesáhl třicítku. Vlasy mu za ten rok pořádně narostly, mají barvu kaštanů a jsou díky nedobrovolnému pobytu na ostrově Zapomnění pořádně mastné a zavšivené, což Viktora dost dráždí. Tváře má zarostlé, ale i tak jsou na nich vidět jizvy po nějaké nemoci. Ústa, která vypadají jako řezná rána nožem, má většinu času stažená do úšklebku, který na jeho tváři jakoby zamrzl. V hnědých očích, ve kterých jakoby plápolaly ohně šílenství, se značí známka prudké inteligence a lstivosti.
Stejně jako ostatní vězni, i on je oblečen do plátěného vězeňského stejnokroje. Šaty má potřísněné krví a na pravé ruce mu úplně chybí rukáv. Kolem krku nosí pruh pevné látky s kamínky na obou koncích a za pasem svůj největší poklad na tomhle místě - několik kamenů.