| Home | Obrazárna | Próza | Dračí Doupě | World of Darkness |
Jméno: Corazio alias Ricardo alias Matyáš Spálený
Přezdívka:Černý Slimák
Povolání: Nájemný Vrah, Detektiv
| VLASTNOST | HODNOTA | HODY KOSTKOU |
| Síla: | 14/+1 | (6,4) |
| Obratnost: | 18/+3 | (4) |
| Odolnost: | 13/+1 | (5) |
| Inteligence: | 15/+2 | (6) |
| Charisma: | 14/+1 | (2) |
| Schopnosti: | Převleky, Získání důvěry, Objevení mechanismu, Objevení objektu, Zneškodnění mechanismu, Otevření objektu, Šplhání po zdech, Skok z výšky, Tichý pohyb, Schování se, Vybírání kapes, Probodnutí ze zálohy, Zabití, Vrh, Boj s dýkou, Odhad na lidi, Síť (pouze výzvědná a ochranná) |
| Dovednosti: | Plavání, Akrobacie (salta a přemety), Padělání, Čtení a psaní, Kartografie, Etiketa a Svádění |
| Řeči: | Obecný, Skřetí a Elfí jazyk |
| Astrologické znamení: | Havran |
| Víra: | Věří v Osud |
| Zbraně a výstroj: | Nože, Šavle, Lehká kuše, Jedy, Zlatý náramek tvořený kostřičkami krys (magický náramek, umožňující komunikaci s hlodavci a ovládání jednoho takového zvířete po dobu 2 hodin, jednou za alden) |
Historie postavy:
Ten, kterému je dnes v Rilondu přezdíváno Černý Slimák, se narodil na přelomu 795 roku královského letopočtu kdesi na jižních svazích Hořkých hor ve skřetích državách. Jako míšenec člověka s hevrenkou to měl ještě těžší než je pro děti otroků obvyklé. Kromě zlovůle skřetích pánů musel snášet ústrky od ostatních "čistokrevných" dětí, které se mu smály kvůli jeho zrzavým vlasům a divnému jménu. Mladý Cozario svou matku vlastně nikdy nepoznal, protože necelý rok po narození ji jeho páni přemístili do nevěstince. Dítě bylo ponecháno u otce a mělo se stát dalším z řady otroků pracujících v dolech. Cozario však po rodičích zdědil ty nejlepší dispozice. Kromě obratnosti vynikal i značnou inteligencí, schopností vycítit nebezpečí a vynikajícím sluchem, což mu mnohokrát zachránilo kůži. Kdo ví, co by z něj bylo, kdyby nevyrůstal v prostředí, kde jsou značně překroucené všechny životní hodnoty. Dětství mezi otroky a skřety ho poznamenalo na celý život. Nikdy se k nikomu citově neupnul, k utrpení "bližních" je naprosto lhostejný a cena života je jen otázkou dohody. Pro jeho "ohradu" vařila velmi stará žena. Říkalo se o ní, že je to vědma. Když mu bylo osm, věštila mu: "Ve tvých stopách bude kráčet smrt, třikráte tě dostihne, po třikráte změní tvou tvář, ale ty třikrát jako fénix znovu povstaneš ze svého popela."
"Nikdy se neotáčej," řekla mu tehdy: "neboť za tvými zády je Smrt."
Cozario měl už v dětství neuvěřitelně silnou vůli a odhodlání přežít, zlý jazykové tvrdí, že se jednalo o normální tvrdohlavost, ale právě tato tvrdohlavost zaujala jednoho cvičitele Kharových Nočních stínů. Při běžné inspekci dolů, na kterou byl dotyčný skřet poslán, došlo k zhroucení stropu šachty a Ghurag Kanibal byl spolu s Cozariem a dalšími pěti otroky zavalen. Zajatci matky země měli sice přísun vody a vzduchu, ale trvalo to skoro tři týdny, než je našli. Přežili jen skřet a Cozario. Ostatní otroci měli podřezané krky, prázdné oční jamky a také jim chyběli některé vnitřní orgány. V dole se totiž nedostávalo jídla a skřet si pro svou zábavu vymyslel krutou hru. Hodil jednomu z nich dýku a přikázal mu, aby ostatní podřezal a přinesl jejich srdce. Cozario se nikdy nedozvěděl, proč si Ghurag vybral právě jeho...
Skřet si ho vzal jako dárek a začal ho připravovat na dráhu zabijáka pro Kharovi Noční stíny. Sotva dvanáctiletý míšenec výcvik i svého nového pána, který ho nutil jíst lidské maso, ze srdce nenáviděl. Na zabíjení měl talent, ale snad to byla jeho hevrenskou krví nebo toho měl jednoho dne prostě dost, že začal přemýšlet o svobodě a útěku. Bylo to někdy kolem roku 811, kdy se mu k tomu naskytla příležitost. Kanibal a jeho učedníci se prováděli průskum severní části planiny prachu, když je napadla skupina pološílených mužů. Krátká bitka dopadla ve prospěch učedníků Kharových stínů, ale skřet po boji zjistil, že jeho oblíbenec Cozario někam zmizel.
Jeho stopy vedly na sever, v patách měl tři nejlepší žáky Ghuraga Kanibala, mladíky jako byl on sám, ke kterým cítil něco podobného přátelství. Dostal se na Trhlinovou pláň a jedinou myšlenkou bylo běžet dál a dál. Byli by ho uštvali jako zvěr, kdyby se nezačala naplňovat věštba staré vědmy. V jednu chvíli si dopřával krátký odpočinek u napajedla a najednou tu byl ten nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Stačil uhnout právě v čas, aby se vyhnul prvnímu útoku huamy. Jeho vědomí ustoupilo záchvatu šílené zuřivosti, která byla vedena jen jeho vražednými instinkty. Boj s huamou netrval dlouho. Cozario zůstal bezvládně ležet na zemi a tělo dravé šelmy leželo opodál ve smrtelné křeči. Takhle ho jeho pronásledovatelé našli a, když viděli, jaké rány mu bestie způsobila, bylo jim jasné, že do rána stejně nedožije. Tak ho zanechali osudu.
Jenže Cozario přežil. Snad nad ním bděla celá sedmnáctka, možná měl prostě štěstí. Rány se pomalu zacelovali, ale míšenec byl stále silnější a silnější. Za necelé dva měsíce mohl vyrazit na další cestu. Jizvy po drápech huamy ho změnily k nepoznání a tak se nemusel bát prozrazení. Dostal se až do Sintaru, kde začal nový život jako Ricardo. Brzy na sebe upoutal pozornost Pavučiny a stal se jedním z jejich nejlepších likvidátorů. Zabíjel nepohodlné svědky a členy Pavučiny, kteří organizaci nějakým způsobem ohrozili. Přestože si mohl dovolit život v přepychu, jednoho dne na sklonku léta 834 se podíval do zrcadla a uvědomil si, že vlastně vyměnil okovy jedné organizace za jiné. Nenáviděl Pavučinu snad jen o trochu míň než Noční stíny. Tehdy opět zasáhla rána osudu.
V jedné korské hospodě, kde zrovna zapíjel další splněný kontrakt, se strhla rvačka a následně začalo hořet. Oheň mu popálil už tak dost zjizvený obličej. Stačil jediný mocný šleh plamene, který jako jazyk nejlepší kněžky Ynnar Rút olízl jeho bradu a celá spodní polovička tváře se rázem změnila k nepoznání. Osud mu dal příležitost a on jí opět využil. Když ráno prozkoumávali trosky hospody, byl Ricardo pro Pavučinu a celý svět mrtev. Avšak ten, kdo toto jméno kdysi nosil, byl již na cestě do centra Západní Dálavy.
V Rilondu začal pod jménem Matyáš Spálený úplně nový život. Chvíli se vydával za kupce, ale obchody nešly a brzy byl na mizině. Nouze a hlad ho přinutily, aby se vrátil k tomu, co uměl nejlépe. Opět zabíjel za peníze pomalu v tom začal nacházet smysl svého života. Byl zatraceně dobrý. Brzy se po Rilondu roznesly zvěsti o brutální zabijákovi, který svým obětem za živa vyloupává oči a do prázdných důlků pak umísťuje černé slimáky. A tak spatřil světlo světa obávaný Černý Slimák – vrah bez skurpulí a slitování. Ve dne majitel malé detektivní kanceláře v Ďolíku, na jejíž vývěsním štítu stojí "U Svrška", který příležitostně spolupracuje s městskou hlídkou. V noci záhadný a zvrhlý vrah, který konkuruje svým uměním Drajgo Krvavci a svou záhadností Rilondskému Přízraku. Tito dva jsou také jedinými, koho Cozario považuje za sobě rovné.
Občas pracuje pro různé politické frakce, zločinecké organizace, ale i obyčejné měšťany. I v Rilondu zabíjel pro Pavučinu a Kharovi Noční stíny, ale pouze, když to vyhovovalo jeho záměrům. Často se pak stalo, že zabil i svého zaměstnavatele. Chystá se na rozhodující střet s Drajgem a Přízrakem, ale nejprve se musí pořádně připravit. Pak možná naposledy zasáhne Osud a on konečně odejde na zasloužený odpočinek...
Vzhled:
Cozariovi už táhne na padesátku, ale jeho atletická postava je stále ve skvělé kondici, dobrá, v chladných dnech ho občas zlobí staré jizvy, ale právě proto se usídlil v Rilondu, kde je počasí po většinu roku teplé. Se svými dvěma metry a devadesáti kily živé váhy působí opravdu impozantním dojmem. Přestože ho lidé často považují za seveřana, v jeho žilách koluje hevrenská krev, která je však smíšená s krví jeho lidského otce. Obličej má po požáru korské hospody zjizvený, přesto však nepůsobí příliž odpudivě, i když na první pohled zcela jistě vyděsí. Raději ho tedy skrývá pod širákem z volské kůže. Zrzavé vlasy, které už také nemají takovou barvu jako za mlada, prokvétají prameny šedých vlasů. Ani několikrát narovnávaný nos na kráse zrovna nepřidává. Všechno si to nahrazuje svýma teplýma hnědýma očima, jejich teplo však patří pouze Mena Maru a to jen jeden den v aldenu. Jinak jsou bez jakýchkoli emocí a prozrazují prudkou inteligenci osoby, která je nosí. Není v nich žádné slitování. Černý Slimák se řídí pouze svou vlastní vůlí. Kromě toho se může chlubit psyonickým nadáním, kterému vděčí za svůj ostrý sluch a schopnost odhalit nebezpečí.
Cozariovi sluší kůže a hnědá barva. Obléká se v jednoduchém stylu, ale jeho šaty jsou střižené přesně na míru. Kožené kalhoty, červená košile a hnědá kazajka s mnoha kapsami, tak ho můžete potkat na ulicích Ďolíku, kde má svojí detektivní kancelář "U Svrška". Samozřejmě, že se neobejde bez svého koženého širáku. Jako Černý Slimák se obléká do tmavých kalhot, černé košile a do kabátce stejné barvy. Nenosí plášť, jen by mu překážel v pohybu. Obličej si zastíní temnou kápí a šátkem. Nepreferuje žádnou zbraň, ale nejčastěji se v jeho arzenálu objevují dýky, šavle a lehká kuše. Často útočí ze zálohy, ale nevyhýbá se ani boji tváří v tvář. Jsou známé i případy, kdy svou oběť otrávil. Zastává názor, že záleží na cestě, ne na prostředku a cíly. Vždyť již od pradávna platí, že účel světí prostředky.
Černý Slimák vlastní jediný magický předmět. Je to jednoduchý náramek, který mu umožňuje komunikovat s drobnými hlodavci a do jisté míry je i ovládat.
Závěrem je třeba zmínit způsob, jak získat jeho služeb. Pokud chcete někoho najít, sledovat nebo ochránit, pak budete potřebovat služby jeho alterega Matyáše Spáleného, kterého najdete ho v jeho kanceláři "U Svrška". Chcete-li však někoho zlikvidovat, stačí se zeptat v zapadlé čajovně "U Sedmi Oběšenců", a ona už mu váš vzkaz nějaká ta krysa donese. Pak už stačí jen čekat, až vás navštíví...
Povaha a zvyky:
Už jsem za svůj život viděl hodně zla v těch nejrůznějších podobách a většinou na mne zanechalo svou stopu. Přijal jsem život takový, jaký je. Jsou tu ovce, jsou tu vlci a vlci žerou ovce. Život má jen takovou cenu, jakou je za něj někdo ochoten zaplatit. Rilonďané o mě říkají, že jsem psychopat, krutá nemyslící bestie, která se ve vraždění vyžívá. Není to pravda, ke svým obětem necítím žádné emoce. Je to pro mne jen práce, která musí být udělána. Emoce jsou jen na škodu. Za svůj život jsem přišel na jednu základní pravdu: "Lidé s emocemi jsou mnohem nebezpečnější. Neboť ten, kdo dokáže milovat, dokáže i nenávidět, často mnohem víc." Kdyby věděli, že těla znetvořím až po smrti, asi bych ztratil určitý respekt. Jistě nějaký učený pán by jistě řekl, že je to projekce mých zážitků z dětství. Opravdu ke "zboží" (je lepší jim tak říkat, není v tom nic osobního) necítím žádnou nenávist, je to jen póza, moje osobní nezaměnitelná značka. Ty, co se mi při práci připletli do cesty, lituji, ale oni sami věděli, do čeho jdou. Ten, kdo je lepší, prostě vyhrává nad tím, kdo je slabší. Takový je řád světa.
Ale ano, i já mám své slabůstky, každý den vrby chodím do nevěstince "U Bílé laně". Jsem stálým zákazníkem Mena Maru. Je to taková milá a hodně šikovná holka. Půlelfka. Mám jí svým způsobem rád, kdyby se jí něco stalo, bral bych to jako osobní urážku. A vůbec mám tenhle podnik rád. Jeden se tu v příjemném prostředí dobře napije nebo zahraje karty. A největší předností Bílé laně je to, že není tak profláklá jako bordel "U Kočiček".
Mám ještě jednu slabost, miluji umění, obzvláště ty malé skřítčí figurky zvířátek, které jejich tvůrci vyřezali do drahých kamenů. Pro mě za mě by mohli být i ze dřeva, důležitá je jejich detailnost. Nemám jich moc, nezaplní ani jednu truhličku, ale rád se na ně dívám. Je to dobrý způsob meditace.
Nesnáším skřety, ale to je pochopitelné vzhledem k tomu, co jsem si s nimi prožil. Nenávidím Stíny a Pavučinu. Dělají z mého řemesla věc tak samozřejmou jako, že se ráno Pán Slunce vydá na svou pouť. Zabiji každého z nich, který zkříží mou cestu. Rilond, to je moje pískoviště. Stačí, že se o něj musím dělit s Přízrakem a s Krvavcem. Tihle dva jsou zajímavý hoši, obzvláště přízrak, jednou jsme se na střechách potkali. Docela zajímavá konfrontace, musím si to zase někdy zopakovat.
